hommage to jhk

Můj vesmír není k životu
- temnota plná k*kotů.
A nebude v něm méně temně,
byť by byl jeden právě ve mně.

Chiron

Don´t even try to save me.

My life goes on in a slow pace

following firm routine of everyday life

while inside my head speed drums beat

that no one can hear.

Maybe you can see glimpse of madness

in my eyes

just for a while.

Don´t even try to save me.

My heart is full of fragile tenderness

my hands are full of total acceptance

but my mind often fails to deepest gloominess

and my soul drowns in despair.

This is the game only big girls play.

Don´t even try to save me.

Co k svátku?

Ze dveří hospody Na Kovárně v panice vybíhají štamgasti, tváří se vyděšeně a v běhu si oblíkají bundy. Narvou se do tramvaje, která právě zastavila u refýže a zařvou leknutím, když zvenčí do okna drncne šíp provázený cynickým chechotem kočky s tělem miss fitness léžerně sklánějící luk.

„Ser na ně, Artemis, a poď dovnitř, musíme to sepsat…“ Kočka zapluje do špeluňky a vmáčkne se k dlouhému stolu, u něhož sedí Vlasta, Šárka, Kazi a další holky z Děvína, několik amazonek, tři vestálky, Héra, Athéna, Afrodíté, Persefoné, Hestia, Médeia a pět sufražetek. Kolem stolu rotuje Ganymédés a přiteplalým hláskem sonduje, co kdo bude pít. V rohu se krčí Hermés a tváří se, že tam není.

„Tak co mu letos popřejem?“ otevírá Héra téma čajového dýchánku. „Ty vole, co mu chceš přát, dyť je to máklý emko a ti maj na fejsbůku status extinct,“ odtuší nad půllitrem Vlasta. „Co je emko?“ ptá se sufražetka. „Jako male, mužskýho rodu. Pojmy muž a chlap jsme z češtiny vyloučily, protože tomuto označení na našem území již čtvrtstoletí nikdo neodpovídá,“ vysvětluje Kazi. „Ale no tak, holky. Mira je Mira, to zas prrrr.“ „Mira je sice Mira, ale co jsme si slíbily? Chlapům nevoláme ani nepíšeme!“ „Jo, výjimky nepovolovat, nebo se nám to zvrhne, tady Héra zas vyměkne vůči Diovi, Persefoné se vrátí k Hádovi a celé emancipační úsilí pude do kytek!“ „No jo, Médeio, tys byla vždycky radikální!“ „No a co, vždyť to byli kluci a ještě k tomu dost po tom idiotovi Iásonovi, tak co s takovým matrošem…“ „Hele, nevytahujte staré báje a vymýšlejte, co tomu Mirovi popřát.“ „Tak hlavně to zdraví, ne?“ „Jééé a taky lásku! Von je strašnej slaďoušek, holky! Člověk by se s ním hned poňuchňal,“ zasní se nad červeným svařákem prsatá Afrodíté. „A radost… von má furt takový smutný voči. Von má na fejsbůku fotku s medailí, ale tváří se na ní, jako by si to zrovna šel hodit!“ „Ty ho máš nějak nastudovanýho!“ „Tak Mira je Mira…“ „Ok, Athéno, piš: zdraví, lásku, radost… Co dál?“ „Aby dělal, co chce a nedělal, co třeba vlastně ani nechce. To je důležitý.“ „Ty si mudrc!“ „No né, to je důležitý, aby žil autenticky!“ „To mně teda přelož, chytrá!“ „Aby nebyl sráč, asi.“ „A to von nebude, dyť je hasič, má zásady!“ „Takovejch bylo…“ „Hele, tak už to sesumírujte, ať tu nesedíme věčně… hrozný pivo tady toto…“ „Ok, takže zdraví, lásku, radost, úspěchy na všech frontách tam dáme, tu pravdivost a autentičnost… dobrý, já myslím, že pro letošek stačí, co?“ „Ještě všechny obtisknout rtěnky… táááák… navoníme, složíme… Héj, Herme, ty bulíku, zaleť s tím
za Mirou a že moc zdravíme, ju?!“