Mládí
nestojí za nic, říkám si při pohledu na dvě zhruba čtyřiadvacetileté inťošky u
vedlejšího stolu. Asi od divadla nebo od designu. Černé hadry, nízké kecky,
rádoby nedbale rozcuchaný vysoko vyčesaný drdol, respektive cool bob. Jedna nervózně
telefonuje, chodí u toho sem tam, druhá vystresovaně nabírá polívku. Nevraživě
sledují Trojku, která se té přecházející telefonující motá pod nohama na
hrkajícím odrážedle z místního dětského koutku. Krmím Čtyřku, čekám na
pivo a sleduju frmol. U stolu za mnou šest hostů, věkový součet tak čtyři sta
dvacet. „Tady se nedá lyžovat. Jedeš maximálně tři kilometry a už abys brzdil.“
„Jo, ani v Beskydech, ani v Jeseníkách. Třeba na Karlově. Tam se ani nedá zabrzdit.“ „A ty služby, to vůbec nejde srovnat s Rakouskem.“
„My jezdíme do Cosiněmecky a to je úžasné.“ „Jo? To je tam, jak je to a tam se
pak odbočí doprava, že a projede se tunelem…?“ „No, no, přesně tam.“ „Tak my
jezdíme tam poblíž do Cosijinéhoněmecky.“ „Kde je ten Jirka, psalas mu?“ No
jasně, na mail i SMS.“ „Počkej, nemá WhatsApp?“ „Já nevím, podívej se.“ „Ty to
nemáš?“ „Ne, já mám messengera.“ „Lidka nepřijede, je v Itálii, mluvila
jsem s ní po Skypu.“ Doráží pivo a řeč se znovu stáčí na kvalitu
sjezdovek. „Já jsem závodně lyžoval a teď učím vnoučata.“ Všichni jako na povel
vytáhnou smartphony a ukazují si fotky praratolestí. Za hurónského vítání
svižným krokem přitančí další bývalá spolužačka, čímž zvyšuje součet na
úctyhodných čtyři sta devadesát. „No, kde jsi?“ „Já jsem byla na józe.“ Jo, prd
hlídání vnoučat, pomyslím si do piva a dám Čtyřce tyčinku. Bývalí spolužáci
mezitím pokračují ve výčtu mobilních aplikací, které použili na kontaktování
ostatních bývalých spolužáků rozesetých po celém světě. Inťošky spěšně dojedly
smažák s oblohou a vytratily se do víru bohémy. Dopíjím pivo, otřepu
drobky ze Čtyřky, pakuju Trojku a jdeme vyzvednout Jedničku a Dvojku z kroužku.
Do důchodu daleko.
