Mládí
nestojí za nic, říkám si při pohledu na dvě zhruba čtyřiadvacetileté inťošky u
vedlejšího stolu. Asi od divadla nebo od designu. Černé hadry, nízké kecky,
rádoby nedbale rozcuchaný vysoko vyčesaný drdol, respektive cool bob. Jedna nervózně
telefonuje, chodí u toho sem tam, druhá vystresovaně nabírá polívku. Nevraživě
sledují Trojku, která se té přecházející telefonující motá pod nohama na
hrkajícím odrážedle z místního dětského koutku. Krmím Čtyřku, čekám na
pivo a sleduju frmol. U stolu za mnou šest hostů, věkový součet tak čtyři sta
dvacet. „Tady se nedá lyžovat. Jedeš maximálně tři kilometry a už abys brzdil.“
„Jo, ani v Beskydech, ani v Jeseníkách. Třeba na Karlově. Tam se ani nedá zabrzdit.“ „A ty služby, to vůbec nejde srovnat s Rakouskem.“
„My jezdíme do Cosiněmecky a to je úžasné.“ „Jo? To je tam, jak je to a tam se
pak odbočí doprava, že a projede se tunelem…?“ „No, no, přesně tam.“ „Tak my
jezdíme tam poblíž do Cosijinéhoněmecky.“ „Kde je ten Jirka, psalas mu?“ No
jasně, na mail i SMS.“ „Počkej, nemá WhatsApp?“ „Já nevím, podívej se.“ „Ty to
nemáš?“ „Ne, já mám messengera.“ „Lidka nepřijede, je v Itálii, mluvila
jsem s ní po Skypu.“ Doráží pivo a řeč se znovu stáčí na kvalitu
sjezdovek. „Já jsem závodně lyžoval a teď učím vnoučata.“ Všichni jako na povel
vytáhnou smartphony a ukazují si fotky praratolestí. Za hurónského vítání
svižným krokem přitančí další bývalá spolužačka, čímž zvyšuje součet na
úctyhodných čtyři sta devadesát. „No, kde jsi?“ „Já jsem byla na józe.“ Jo, prd
hlídání vnoučat, pomyslím si do piva a dám Čtyřce tyčinku. Bývalí spolužáci
mezitím pokračují ve výčtu mobilních aplikací, které použili na kontaktování
ostatních bývalých spolužáků rozesetých po celém světě. Inťošky spěšně dojedly
smažák s oblohou a vytratily se do víru bohémy. Dopíjím pivo, otřepu
drobky ze Čtyřky, pakuju Trojku a jdeme vyzvednout Jedničku a Dvojku z kroužku.
Do důchodu daleko.
mrtvé tamagoči
hommage to jhk
Můj vesmír není k životu
- temnota plná k*kotů.
A nebude v něm méně temně,
byť by byl jeden právě ve mně.
- temnota plná k*kotů.
A nebude v něm méně temně,
byť by byl jeden právě ve mně.
Chiron
Don´t even
try to save me.
My life goes
on in a slow pace
following
firm routine of everyday life
while inside
my head speed drums beat
that no one
can hear.
Maybe you
can see glimpse of madness
in my eyes
just for a
while.
Don´t even
try to save me.
My heart is
full of fragile tenderness
my hands are
full of total acceptance
but my mind
often fails to deepest gloominess
and my soul
drowns in despair.
This is the game only big girls play.
Don´t even
try to save me.
Co k svátku?
Ze dveří hospody Na Kovárně v panice vybíhají
štamgasti, tváří se vyděšeně a v běhu si oblíkají bundy. Narvou se do
tramvaje, která právě zastavila u refýže a zařvou leknutím, když zvenčí do okna
drncne šíp provázený cynickým chechotem kočky s tělem miss fitness léžerně
sklánějící luk.
„Ser na ně, Artemis, a poď dovnitř, musíme to sepsat…“ Kočka
zapluje do špeluňky a vmáčkne se k dlouhému stolu, u něhož sedí Vlasta,
Šárka, Kazi a další holky z Děvína, několik amazonek, tři vestálky, Héra,
Athéna, Afrodíté, Persefoné, Hestia, Médeia a pět sufražetek. Kolem stolu
rotuje Ganymédés a přiteplalým hláskem sonduje, co kdo bude pít. V rohu se
krčí Hermés a tváří se, že tam není.
„Tak co mu letos popřejem?“ otevírá Héra
téma čajového dýchánku. „Ty vole, co mu chceš přát, dyť je to máklý emko a ti
maj na fejsbůku status extinct,“
odtuší nad půllitrem Vlasta. „Co je emko?“ ptá se sufražetka. „Jako male,
mužskýho rodu. Pojmy muž a chlap jsme z češtiny vyloučily, protože tomuto
označení na našem území již čtvrtstoletí nikdo neodpovídá,“ vysvětluje Kazi.
„Ale no tak, holky. Mira je Mira, to zas prrrr.“ „Mira je sice Mira, ale co
jsme si slíbily? Chlapům nevoláme ani nepíšeme!“ „Jo, výjimky nepovolovat, nebo
se nám to zvrhne, tady Héra zas vyměkne vůči Diovi, Persefoné se vrátí
k Hádovi a celé emancipační úsilí pude do kytek!“ „No jo, Médeio, tys byla
vždycky radikální!“ „No a co, vždyť to byli kluci a ještě k tomu dost po
tom idiotovi Iásonovi, tak co s takovým matrošem…“ „Hele, nevytahujte
staré báje a vymýšlejte, co tomu Mirovi popřát.“ „Tak hlavně to zdraví, ne?“ „Jééé
a taky lásku! Von je strašnej slaďoušek, holky! Člověk by se s ním hned
poňuchňal,“ zasní se nad červeným svařákem prsatá Afrodíté. „A radost… von má
furt takový smutný voči. Von má na fejsbůku fotku s medailí, ale tváří se
na ní, jako by si to zrovna šel hodit!“ „Ty ho máš nějak nastudovanýho!“ „Tak
Mira je Mira…“ „Ok, Athéno, piš: zdraví, lásku, radost… Co dál?“ „Aby dělal, co
chce a nedělal, co třeba vlastně ani nechce. To je důležitý.“ „Ty si mudrc!“
„No né, to je důležitý, aby žil autenticky!“ „To mně teda přelož, chytrá!“ „Aby
nebyl sráč, asi.“ „A to von nebude, dyť je hasič, má zásady!“ „Takovejch bylo…“
„Hele, tak už to sesumírujte, ať tu nesedíme věčně… hrozný pivo tady toto…“
„Ok, takže zdraví, lásku, radost, úspěchy na všech frontách tam dáme, tu
pravdivost a autentičnost… dobrý, já myslím, že pro letošek stačí, co?“ „Ještě všechny
obtisknout rtěnky… táááák… navoníme, složíme… Héj, Herme, ty bulíku, zaleť
s tím
za Mirou a že moc zdravíme, ju?!“
za Mirou a že moc zdravíme, ju?!“
Popelec
„Je půst,“ prohlásil vážně Armin
a Ondřej, Igor a tamagoči pokorně sklopili hlavy. Ondřej se uchýlil do své
cely, ale jen proto, aby dokončil poslední přípravy na útěk. Igor si šel
nakapat tinkturu z ostropestřce mariánského, ale jen proto, aby zahnal
chuť na červené. Tamagoči šlo vylít flašku červeného, kterou mělo ulitou za
ledničkou, ale jen proto, že mělo pocit, že se to sluší. Tamagoči usilovalo o
duchovní růst, zatímco Igor chtěl zhubnout přes prsa, a tak měli ti dva pocit,
že se mohou vzájemně inspirovat. Ondřeje vynechme, ten to měl daný jen proto,
že byl zrovna středověk. Všichni máme své důvody.
Co viděl Severus v myslánce?
Severus se zastavil na dolním
okraji schodiště, vytáhl hůlku a téměř neslyšně procedil mezi úzkými rty: „Lumos…“. Konec hůlky se rozsvítil a
Severus stoupal ke dveřím ředitelovy pracovny. Dnešní noc byla obzvlášť temná,
protože bylo novoluní. Sibyla cosi koktala o novoluní v Rybách a
prstencovém zatmění slunce, o konjunkci s Neptunem a o iluzích, kterým v této
souvislosti podléháme. Ale Severus ji nikdy nebral vážně a od té doby, co z ní
neustále a vlastně čím dál tím silněji čpěla sherry, se mu v podstatě hnusila.
V pracovně sňal z police kamennou misku, z kapsy hábitu vyndal
lahvičku se stříbřitým obsahem a její obsah vylil do misky. V misce to
zavířilo, Severus se nadechl, sklonil hlavu do misky a v tom okamžiku se
propadal kamsi do jejích hlubin. Když se pohyb ustálil, ocitl se Severus v úzké
chodbě malého bytu. U jídelního stolu seděla nehybně mladá žena a upřeně se
dívala ven z francouzského okna. Na poličce stál kalendář a Severus
pochopil, že se ocitl téměř přesně o rok dřív. Žena seděla strnule jako socha,
ale ve způsobu, jakým pila čaj, bylo cosi rozhodného. Z pokoje za
polostěnou oddělující kuchyňský kout od obývacího pokoje zaslechl šustění
peřiny a po chvíli do kuchyně přišel muž v trenkách a tričku. Na ženu se
ani nepodíval, nalil si čaj a sedl si ke stolu. „Jakou jsi měl noc?“ zeptala se
tichým, klidným hlasem žena. „Co jako?!“ zavrčel muž. „No, přišel jsi o půl páté,
tak se jen ptám.“ „Jsi snad moje matka?“ „Ne. Tvoje žena.“ „Pche.“ Žena už nic
neříkala, dopila čaj, vypnula svůj mobil, položila jej na tác s novinami a
tiše řekla, že se tedy omlouvá a nebude rušit. Vstala od stolu. Byla už oblečená
na ven a pod svetrem se jí rýsovalo těhotenské bříško. Oblékla si kabát, přes
rameno si přehodila kabelu, do ní si dala peněženku. A taky knížku. Ačkoliv,
když si ji dávala do kabely, pousmála se, jakoby věděla, že ji ani neotevře.
Ale ta žena vždycky ráda četla. Ohlédla se na zpupně se tvářícího muže a tiše
řekla: „Tak já nebudu rušit.“. V té chvíli se otevřely dveře z vedlejšího
pokoje a na jejich prahu se objevila asi šestiletá holčička, která byla kopií
té ženy, alespoň co se týče barvy očí, vlasů a pleti. Měla velmi pronikavý
štíří pohled a hlasem plným znepokojení se zeptala: „Kam jdeš, mami?“ „Do
obchodu.“ „A koupíš nám tam něco?“ zeptala se rozespalým hláskem druhá, menší
holčička s obrovskýma kočičíma očima, která se objevila za zády starší
sestry. „Jasně že jo,“ ujistila ji žena. „Mně taky, mně taky!“ křičela třetí,
překrásná malinká holčička a dupala po parketách k mámě. „Pusu, pusu, pusu!“
křičely holčičky jedna přes druhou, žena se k nim přes břicho sklonila,
třikrát to mlasklo a za ženou zaklaply dveře. Severus se znovu ocitl v ředitelské
pracovně. Už věděl, že ta žena tenkrát do žádného obchodu nešla. Došla na
nádraží a po mnoha hodinách jízdy dorazila až na západní okraj země, kde si
našla nocleh. Nemohla už s tím mužem, který ji zradil, být v jedné místnosti
ani minutu. Vrátila se druhého dne večer a holčičkám namluvila, že přespala v obchodě.
Její muž se jí nezeptal, kde byla, kde strávila noc. Když si pozdě večer psala
poznámky k tomu, co se během těch dvou dnů stalo, ustlal si na gauči, lehl
si a chladným zdvořilým tónem ji požádal, aby buď zhasla, nebo si šla psát
jinam. Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu, zakroutil hlavou Severus. Kdy a jak
se z chlapa stane takový sráč, pomyslel si, nedal však na sobě nic znát,
uložil misku zpátky na polici, vyšel z ředitelovy pracovny, sešel pomalu
dlouhým točitým schodištěm, na jeho dolním konci zhasl hůlku a schoval ji do
kapsy hábitu.
New Moon in Pisces
You could spare yourself this journey,
Persephone.
One more descent to the Underworld.
It´s so bloody wet and dark here
and the stones are slippery and cold.
Bit uncomfortable indeed, but ain´t no fear,
fairy Queen.
Hades ain´t no balls to encounter you
and hides behind the rocks.
You know the way up very well,
You´ve climbed it once.
You´ll sit in the sunny side again
and dry up your soaked through socks.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)