Severus se zastavil na dolním
okraji schodiště, vytáhl hůlku a téměř neslyšně procedil mezi úzkými rty: „Lumos…“. Konec hůlky se rozsvítil a
Severus stoupal ke dveřím ředitelovy pracovny. Dnešní noc byla obzvlášť temná,
protože bylo novoluní. Sibyla cosi koktala o novoluní v Rybách a
prstencovém zatmění slunce, o konjunkci s Neptunem a o iluzích, kterým v této
souvislosti podléháme. Ale Severus ji nikdy nebral vážně a od té doby, co z ní
neustále a vlastně čím dál tím silněji čpěla sherry, se mu v podstatě hnusila.
V pracovně sňal z police kamennou misku, z kapsy hábitu vyndal
lahvičku se stříbřitým obsahem a její obsah vylil do misky. V misce to
zavířilo, Severus se nadechl, sklonil hlavu do misky a v tom okamžiku se
propadal kamsi do jejích hlubin. Když se pohyb ustálil, ocitl se Severus v úzké
chodbě malého bytu. U jídelního stolu seděla nehybně mladá žena a upřeně se
dívala ven z francouzského okna. Na poličce stál kalendář a Severus
pochopil, že se ocitl téměř přesně o rok dřív. Žena seděla strnule jako socha,
ale ve způsobu, jakým pila čaj, bylo cosi rozhodného. Z pokoje za
polostěnou oddělující kuchyňský kout od obývacího pokoje zaslechl šustění
peřiny a po chvíli do kuchyně přišel muž v trenkách a tričku. Na ženu se
ani nepodíval, nalil si čaj a sedl si ke stolu. „Jakou jsi měl noc?“ zeptala se
tichým, klidným hlasem žena. „Co jako?!“ zavrčel muž. „No, přišel jsi o půl páté,
tak se jen ptám.“ „Jsi snad moje matka?“ „Ne. Tvoje žena.“ „Pche.“ Žena už nic
neříkala, dopila čaj, vypnula svůj mobil, položila jej na tác s novinami a
tiše řekla, že se tedy omlouvá a nebude rušit. Vstala od stolu. Byla už oblečená
na ven a pod svetrem se jí rýsovalo těhotenské bříško. Oblékla si kabát, přes
rameno si přehodila kabelu, do ní si dala peněženku. A taky knížku. Ačkoliv,
když si ji dávala do kabely, pousmála se, jakoby věděla, že ji ani neotevře.
Ale ta žena vždycky ráda četla. Ohlédla se na zpupně se tvářícího muže a tiše
řekla: „Tak já nebudu rušit.“. V té chvíli se otevřely dveře z vedlejšího
pokoje a na jejich prahu se objevila asi šestiletá holčička, která byla kopií
té ženy, alespoň co se týče barvy očí, vlasů a pleti. Měla velmi pronikavý
štíří pohled a hlasem plným znepokojení se zeptala: „Kam jdeš, mami?“ „Do
obchodu.“ „A koupíš nám tam něco?“ zeptala se rozespalým hláskem druhá, menší
holčička s obrovskýma kočičíma očima, která se objevila za zády starší
sestry. „Jasně že jo,“ ujistila ji žena. „Mně taky, mně taky!“ křičela třetí,
překrásná malinká holčička a dupala po parketách k mámě. „Pusu, pusu, pusu!“
křičely holčičky jedna přes druhou, žena se k nim přes břicho sklonila,
třikrát to mlasklo a za ženou zaklaply dveře. Severus se znovu ocitl v ředitelské
pracovně. Už věděl, že ta žena tenkrát do žádného obchodu nešla. Došla na
nádraží a po mnoha hodinách jízdy dorazila až na západní okraj země, kde si
našla nocleh. Nemohla už s tím mužem, který ji zradil, být v jedné místnosti
ani minutu. Vrátila se druhého dne večer a holčičkám namluvila, že přespala v obchodě.
Její muž se jí nezeptal, kde byla, kde strávila noc. Když si pozdě večer psala
poznámky k tomu, co se během těch dvou dnů stalo, ustlal si na gauči, lehl
si a chladným zdvořilým tónem ji požádal, aby buď zhasla, nebo si šla psát
jinam. Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu, zakroutil hlavou Severus. Kdy a jak
se z chlapa stane takový sráč, pomyslel si, nedal však na sobě nic znát,
uložil misku zpátky na polici, vyšel z ředitelovy pracovny, sešel pomalu
dlouhým točitým schodištěm, na jeho dolním konci zhasl hůlku a schoval ji do
kapsy hábitu.
