pepe žádá o invalidní důchod

Pepe jsme opustili ve chvíli odeslání esemesky s doporučením, aby byla před posudkovou komisí svá, spontánní a autentická, tak že ten invalidní důchod na hlavu jistě dostane. Druhého dne přišlo od Pepe konstatovaní, že nedostala. Detaily neprozradila, ale můžeme si je vyfabulovat.

Pepe: „Dobrý den.“

Posudkový lékař (přebírá se fascikly): „Tak vy jste ten natřikrát přeražený bérec. Hmm…“

Pepe bezhlesně třeští oči.

PL: „Tak se mi ukažte. No, poďte sem a vyhrňte si rukávek.“

Pepe: „Ale já…“

PL: „No nestyďte se a podejte mi ploutvičku.“

Pepe pomateně natahuje pravici k lékaři. Ten ji zasněně ochmatává.

PL: „Ale to kolínko vás muselo setsakramentsky bolet, madam. To já poznám.“

Pepe (snaží se vyvinout pravici z upocené dlaně PL): „Pane doktore, já tu jsem skrz hlavu.“

Velká sestra: „Ticho! Pan doktor vymýšlí rým!“

Pepe bezhlesně třeští oči.

PL bezhlesně třeští oči.

Žena z lidu se zakusuje do obložené večky a tváří se, že nemlaská.

Zapisovatelka čeká s rukama způsobně složenýma v klíně.

PL (v náhlém vytržení): „Ne a ne a nenene, důchod nedostane, ne.“

Velká sestra vyskočí a freneticky tleská.

Žena z lidu prská a setřepává si drobky.

Zapisovatelka zapisuje, vytrhne list, bouchne razítkem, doktor čmrkne muří nohu, Velká sestra popadne Pepe za límec, vynese ji na chodbu, vrazí jí papír do ruky a zabouchne dveře.

Pepe má dvě hodiny času do odjezdu autobusu domů. Sedne si na koženkovou lavici, vyndá z kabely kus husy a pustí se chutě do jídla.

Zvenku sílící zvuk přijíždějících aut, bouchání dveří. Zdálky chór hlasů skandujících „Andy, do toho! Andy, do toho! To dáš! To udržíš!“ Pepe si olízne prsty, vyhlédne z okna a spatří šampiona ve skeletonu na rohačkách Andyho Punka, jak se z posledních sil odráží v blátě maloměsta směrem k poliklinice. Sesedne z rohaček, provázen davem fanoušků a televizními štáby vchází do budovy a vláčeje za sebou přeraženou nohu, mizí v ordinaci posudkového lékaře.

Andy: „Dobrý den.“

Posudkový lékař (přebírá se fascikly): „Tak vy jste ten padlej na hlavu. Hmm…“

Andy bezhlesně třeští oči.

PL: „Tak se mi ukažte. No, poďte sem a vyhrňte si tričko.“

Andy: „Ale já…“

PL: „No nestyďte se a ukažte mi ten pekáč buchet.“

Andy pomateně vyhrnuje vlastnoručně háčkované triko. PL mu zasněně ohmatává solar plexus.

PL: „Ale ten zub vás musel setsakramentsky bolet, vypadáte jako Jožka s pyřkem, pane. To já poznám.“

Andy (odstrkuje lékařovu opocenou dlaň z vypracovaného břicha) „Pane doktore, já tu jsem skrz ten natřikrát přeražený bérec.“

Velká sestra: „Ticho! Pan doktor vymýšlí rým!“

Andy bezhlesně třeští oči.

PL bezhlesně třeští oči.
Žena z lidu se zakusuje do obložené večky a tváří se, že nemlaská.

Zapisovatelka čeká s rukama způsobně složenýma v klíně.

PL (v náhlém vytržení): „Jo a jo a johoho. Důchod bude Andyho.“

Velká sestra vyskočí a freneticky tleská.

Žena z lidu prská a setřepává si drobky.

Zapisovatelka zapisuje, vytrhne list, bouchne razítkem, doktor čmrkne muří nohu, Velká sestra popadne Andyho za límec, vynese ho na chodbu, vrazí mu papír s diagnózou revmatické demence šestky vpravo nahoře do ruky a zabouchne dveře.

Za blesků kamer a fotoaparátů natahuje Pepe k Andymu ruku s poloohlodanou husí kostí.

To be continued…

 

předjarní

snaha silou vůle odklonit chřipku vedla jen k celkové vyčerpanosti a posílání holistiků a psychosomatiků za Macháčkův palouk. Ale nejhorší je, že jak se blíží jaro, vykazuje spolubydlící tendenci konverzovat. Se mnou tedy. Ptá se mě třeba na názor, jedno na co. Po prvotním zděšení a zdvořilostních pokusech udržet dialog jsem jej poslala tam co psychosomatiky a holistiky, řkouc, že si nic nemyslím a žádný názor nemám, ani jej nemíním formulovat. Buddhisti mají pro tento ideální stav blažené vyprázdněnosti mysli terminus technicus, který už jsem taky šťastně zapomněla. O mně spolubydlící prohlásil, že jsem předp*čená. Tak to jen kdybyste se ptali, jak se mám.

švagr

Akt 1.
Student: "You look like my brother-in-law."
Učitelka: "You said brother-in-law?"
Student: "Yes."
Učitelka: "You mean brother-in-law?!"
Student (bezelstně): "Yes!" (Ukazuje učitelce švagrovu fotku na netu.)
Učitelka (neartikulovaně): "UUUeeeeeaaaaa, hehehe!!!" (K sobě: No pravda, mohli bychom si pučovat podprdy...) "Hm, looks intellectual."
Student (pyšně): "He´s an artist!" (po chvíli) "Really, you could be brother and sister!"
Učitelka: "If not two brothers."

Akt 2.
Manžel: "Den na piču."
Učitelka (účastně): "Měls ty tři suply, že?"
Manžel (otevírá časopis): "Hm a svoje čtyři hodiny k tomu."
Učitelka (s pochopením): "Za odpadlou, že?"
Manžel (čte si): "mmm..."
Učitelka: "Víš, co mi dneska řekl jeden student?"
Manžel (čte si): ---
Učitelka: "Že vypadám jako jeho švagr."
Manžel (čte si): ---
Učitelka: "Nějaký malíř, či co. Dlouhé vlasy, brejle, hubený..."
Manžel (pozvedne oči): "Jo, takový čtyřicátník, že?"
Učitelka (zaraženě): "No to snad mladší..."
Manžel: "Já ho vídávám. Dělával číšníka na "Hausbótu". To je tak dvacet let. A býval celkem nepříjemný."
Učitelka (odchází k zrcadlu a pro provaz).

KONEC

polo

Polívku vaří na půl plynu,
po půl piva má kocovinu.
Domů se vrací do půlnoci
do rána výt na půlměsíc,
že chtěla od života víc.

Jednou se provdá za Půlpána,
jen aby nezůstala sama.

Z pološera do polostínu
ne celou, jenom polovinu
má sobě za zlé.
V soukolí světa položena.

není to zlé

Sedím v busu na dálnici. Mrznu a strašně se mi chce čůrat. Je pátek před půl pátou. Všichni mají všeho plné brejle a nasupeně mlčí. Jedeme v levém pruhu, město je na dohled. Těsně před námi v pravém pruhu dva kamiony za sebou. Ten zadní se tlačí do našeho pruhu, autobusák brzdí a kurvuje. Bere mobil, volá policii, ulevuje si. "Dobrý den, A. B. z AB Transport. Na xtém kilometru R66 mě vybrzdil polský kamion. SPZ tolik-a-tolik, jede na Hradec, jedou dva za sebou. Jo. Ne. Děkuju. Nashle." Sjíždíme z dálnice. V oblouku exitu sleduju vychrtlého pšonského kamioňáka, jak zuřivě gestikuluje na našeho řidiče, valí oči a pohybuje rty. Aha. Takže existují minimálně dva džoby horší než můj. 

u kadeřníka

...přijdu tam, tam týpek tak dvacet, padesát kilo, trendy účes a asi i hadry, ale to já nepoznám. Já poděděné hadry, nadčasovou bundu z UK, hučku z Banské Bystrice, charisma na rozdávání a skrytý půvab pro pokročilé. Kromě týpka tam byli dva bouchači mezi pětatřiceti a smrtí. Co neměli na hlavě, měli na bradě a řešili rychlost a směr růstu vousů. To byla ale vysoká fyzika. Odkráčeli, týpek mi umyl hlavu, zastřihnul konečky a nechal mě v záklonu do omyvadla vstřebávat vlasovou masku s extraktem z býčích žláz. Do oficíny nakráčel týpkův kámoš. Krátké vlasy, jsem si říkala, co budou řešit. Týpek se ometal kolem kámoše, tu zastřihl, tu zaholil, tu zažehlil. Pozn. stále hovoříme výhradně o vlasech. Vedli řeči. Byla jsem tak padesát centimetrů od týpkova zadku a kámošova temene, nešlo neslyšet. Patrně mluvili česky. Zbrojní pas. Klubová kultura. Módní trendy. Dance party. Elektro pop. DJs. Posilovna. Fitko. Žehličky na vlasy. "Chceš to zalakovat?" "Jo, ať na té fotce (na zbrojní pas, pozn. aut.) vypadám dobře." Co člověk, to vesmír.

PF 2015