12/2016

Bałtyk. Ještě ho nevidím, ale už ho cítím a až vyjdu z nádraží, možná uslyším jeho šumění.
Nebo aspoň mewy, jeho posly. Lítají vůbec racci v zimě? Ledový vítr mi přivane vstříc zmrzlou sůl
a písek z dun. Zítra bude Wigilia roku dvou tisícího sedmnáctého a já půjdu na pláž a pak nad ní deptakiem k majáku v ústí Parsęty. Ale teď mám za sebou patnáct hodin jízdy vlakem, slunce zapadlo před půldruhou hodinou a musím v setmělém městě najít hotel. Už si to tady nepamatuju,
je to přece jen osm let, kdy jsem tady byla, a to bylo léto…

“Mamiii, proč jdeme dlouhou cestou?“„Protože je nejkratší.“

„Já ci nosit!“„Tak pojď do nosítka.“„Nééé, necu, já ci ťapat!“ „Tak si trhni nožičkou!“

„Eeeeh, ta aktovka je taaaak těžká!“„Ukaž, já ti ju vemu a hlavně už pohněte, vy tři, Jeňula řve!“

„Proč musíme bydlet na kopci?!“„Aby na nás nemohla voda.“

Tarotová karta Blázen je kartou nových počátků, bezstarostného vykročení do prázdna.
Pes u Bláznových nohou rve nohavici jeho kalhot a snaží se ho strhnout zpět. Ale žádné zpět není.

V loňském přání jsem psala o sídlišti za výpadovkou, letos na jeho horním konci bydlím.
Blázen na kopci. Co jsem si napsala, to žiju. Słowo ciałem się stało. O příštích Vánocích budou děti u tatínka a já vyrazím na Balt jen s báglem přes rameno, ne nepodobným ranečku, který si nese Blázen.

Tarotová karta vycházející z numerologického součtu pro rok 2017 má číslo 1 – Mág. Nese atributy všech čtyř symbolů Malé arkány, umí s nimi nakládat ku prospěchu svému i ostatních, utváří svůj svět. Zneužití se trestá.

Pokojné svátky, odvahu, štěstí a citlivost vůči Vašim blízkým při plnění snů a zhmotňování Vašich vizí v roce 2017

přejí

Katka, Jája, Viki, Bóďa a Jeňulka

02/2016

Úplněk v Panně

"Ta matrace je strašná."
A co s tím uděláš?
"Na gauči je to lepší?"
"No, to jo."
Zajímavé. Nehodil se na hnůj. Polský bazmek.
Jako já.
"Nenávidím to tady."
A co s tím uděláš?

Od rána zase všechno špatně.
Čaj, který jsem uvařila.
Můj starý počítač. Ani on tě nemá rád.
Pračka, kterou jsem vybrala.

V noci, když se vracíš, otvírám doširoka oči
a nenarozená začne prudce kopat.
Nikdy jsi ji kopat necítil.
Když ses o ní dověděl, řekl jsi, to si děláš prdel. Nebylo to radostí.

Ona to všechno dobře ví.

Jak se bude jmenovat?
Marie? Velena? Rézička?

Ona zná své jméno už dávno.

Ještě zvládnout únorový úplněk v Panně a březnové novoluní.
Až bude úplněk ve Štíru, narodí se.
Tvoje čtvrtá dcera.

Bude toho, kdo ji vychová.

Padesátnice

Spí. Obě děti. Zároveň. Sedím na terase kavárny. Kosa sice, ale velké horké kapučíno s karamelem to řeší. Celá tahle konstelace je statisticky v podstatě vyloučená. Jsem s toho v takovym ajfru, že jsem ochotna zavolat vlastním rodičům. Bere to máma, bude to konstruktivní. Slezské staccato molto vivace. Pološeptem probíráme novinky. Na terasu vycházejí tři odhadem padesátnice, motají se do šál, dopínají bundy, štěbetají jako laštověnky. U kočárku se zastaví a nadšeně vypísknou „Jé, dvojčátka!“ Ty bláho, a je to v kelu. V přímém přenosu to interpretuju máti. Sudice pokračují v tlachání přesně jako v tom fóru, jak se Máňa a Anča loučí před lochem po deseti letech na společné cele slovy „…a přiď odpoledne na kafe, musíme si to dopovědět.“ Jedna sudice odvazuje kolo a druhá jí chválí bundu: „Jééé, ty máš krásnou bundu, to jsem si nevšimlaaaa!!!“ „Ale, to mám teď z céáčka, za tisíc třistaaa.“ „No to je dobrý, fakt pěkná, no musím se taky po nějaké bundě podívaaaat.“ „Do dupy, ať už odváže to kolo a jede, hlavně ať už jede“, drtím do mobilu. Máti soucitně zafuní. Sudice volně pokračují v rozpravě, bundy a slevy jsou nosné téma. To u kafe nenačaly. Sudici s kolem se furt nedaří odemknout zámek. Zapláče dítě! Vnitřně se rozložím na atomy a zaúpím do mobilu: „Já je zabiju!“ Máti soucitně zafuní: „No, co zrobiš… Nic nezrobiš.“ Ale pozor, není to ani jedno z mých dětí! Vzbudily kojence v sousedním kočárku! Jeho maminka vychází na terasu, houpe, houpe, probodává sudice pohledem. Sudice jsou nedůvtipné. Ovšem ta úleva, že to mimořádně nepostihlo mě… Pokračuju v líčení situace do mobilu a polohlasem uvažuju: „Víš mami, padesátnice jsou nejhorší. Děcka mají odrostlé, a vnoučata ještě nemají. Nikdy je nenapadne ztišit hlas u kočárku (přidávám na hlase), uhnout v buse z místa pro kočárek… jsou tak nasrane, že za jejich časů nebyly pampersky, skleničkové příkrmy a nízkopodlažní spoje, že to nám, prvorodičkám před čtyřicítkou, dávají fest vyžrat.“ „Tak jim řekni co,“ radí matka na telefon. „Ale dyť to musí slyšet, jak ti to tu řikam!“ já na to. Ale nic. Sudice vysvobodila kolo, popojdou a chválí si, jak si to kafe užily a že příště zas. „Tak čáááuuuuu!!!“ „Čaááááuuuuuu!“ „A pozdravuuuuuj!“ Rozejdou se. Není jak babam v přechodu.

Kruhový trénink

Student (kulhá, i jinak viditelně trpí): "Uffffff...."
Učitelka: "Did you go jogging at the weekend?"
Student: "No... I did... to, no... kruhový trénink. Znáš to?"
Učitelka: "Jo, teoreticky. Švagrová na to chodí, má pocit, že přibírá."
Student: "Jak se to řekne anglicky?"
Učitelka (a do prčic): "Tož to nevim, já jsem ten kavárenský typ. Vygooglime."  (Pro sebe: Chlap zas neví co by. Se zeptej manželky na sérií cviků. Shyb pro lego, narovnat. Utřít kipanec, narovnat. Vysát, vytřít, umýt nadobí, pověsit prádlo, umýt zadek, vymýt nočník. A tak furt dokola, all the way round, all the way round...)