už aby

Mládí nestojí za nic, říkám si při pohledu na dvě zhruba čtyřiadvacetileté inťošky u vedlejšího stolu. Asi od divadla nebo od designu. Černé hadry, nízké kecky, rádoby nedbale rozcuchaný vysoko vyčesaný drdol, respektive cool bob. Jedna nervózně telefonuje, chodí u toho sem tam, druhá vystresovaně nabírá polívku. Nevraživě sledují Trojku, která se té přecházející telefonující motá pod nohama na hrkajícím odrážedle z místního dětského koutku. Krmím Čtyřku, čekám na pivo a sleduju frmol. U stolu za mnou šest hostů, věkový součet tak čtyři sta dvacet. „Tady se nedá lyžovat. Jedeš maximálně tři kilometry a už abys brzdil.“ „Jo, ani v Beskydech, ani v Jeseníkách. Třeba na Karlově. Tam se ani  nedá zabrzdit.“ „A ty služby, to vůbec nejde srovnat s Rakouskem.“ „My jezdíme do Cosiněmecky a to je úžasné.“ „Jo? To je tam, jak je to a tam se pak odbočí doprava, že a projede se tunelem…?“ „No, no, přesně tam.“ „Tak my jezdíme tam poblíž do Cosijinéhoněmecky.“ „Kde je ten Jirka, psalas mu?“ No jasně, na mail i SMS.“ „Počkej, nemá WhatsApp?“ „Já nevím, podívej se.“ „Ty to nemáš?“ „Ne, já mám messengera.“ „Lidka nepřijede, je v Itálii, mluvila jsem s ní po Skypu.“ Doráží pivo a řeč se znovu stáčí na kvalitu sjezdovek. „Já jsem závodně lyžoval a teď učím vnoučata.“ Všichni jako na povel vytáhnou smartphony a ukazují si fotky praratolestí. Za hurónského vítání svižným krokem přitančí další bývalá spolužačka, čímž zvyšuje součet na úctyhodných čtyři sta devadesát. „No, kde jsi?“ „Já jsem byla na józe.“ Jo, prd hlídání vnoučat, pomyslím si do piva a dám Čtyřce tyčinku. Bývalí spolužáci mezitím pokračují ve výčtu mobilních aplikací, které použili na kontaktování ostatních bývalých spolužáků rozesetých po celém světě. Inťošky spěšně dojedly smažák s oblohou a vytratily se do víru bohémy. Dopíjím pivo, otřepu drobky ze Čtyřky, pakuju Trojku a jdeme vyzvednout Jedničku a Dvojku z kroužku. Do důchodu daleko.

hommage to jhk

Můj vesmír není k životu
- temnota plná k*kotů.
A nebude v něm méně temně,
byť by byl jeden právě ve mně.

Chiron

Don´t even try to save me.

My life goes on in a slow pace

following firm routine of everyday life

while inside my head speed drums beat

that no one can hear.

Maybe you can see glimpse of madness

in my eyes

just for a while.

Don´t even try to save me.

My heart is full of fragile tenderness

my hands are full of total acceptance

but my mind often fails to deepest gloominess

and my soul drowns in despair.

This is the game only big girls play.

Don´t even try to save me.

Co k svátku?

Ze dveří hospody Na Kovárně v panice vybíhají štamgasti, tváří se vyděšeně a v běhu si oblíkají bundy. Narvou se do tramvaje, která právě zastavila u refýže a zařvou leknutím, když zvenčí do okna drncne šíp provázený cynickým chechotem kočky s tělem miss fitness léžerně sklánějící luk.

„Ser na ně, Artemis, a poď dovnitř, musíme to sepsat…“ Kočka zapluje do špeluňky a vmáčkne se k dlouhému stolu, u něhož sedí Vlasta, Šárka, Kazi a další holky z Děvína, několik amazonek, tři vestálky, Héra, Athéna, Afrodíté, Persefoné, Hestia, Médeia a pět sufražetek. Kolem stolu rotuje Ganymédés a přiteplalým hláskem sonduje, co kdo bude pít. V rohu se krčí Hermés a tváří se, že tam není.

„Tak co mu letos popřejem?“ otevírá Héra téma čajového dýchánku. „Ty vole, co mu chceš přát, dyť je to máklý emko a ti maj na fejsbůku status extinct,“ odtuší nad půllitrem Vlasta. „Co je emko?“ ptá se sufražetka. „Jako male, mužskýho rodu. Pojmy muž a chlap jsme z češtiny vyloučily, protože tomuto označení na našem území již čtvrtstoletí nikdo neodpovídá,“ vysvětluje Kazi. „Ale no tak, holky. Mira je Mira, to zas prrrr.“ „Mira je sice Mira, ale co jsme si slíbily? Chlapům nevoláme ani nepíšeme!“ „Jo, výjimky nepovolovat, nebo se nám to zvrhne, tady Héra zas vyměkne vůči Diovi, Persefoné se vrátí k Hádovi a celé emancipační úsilí pude do kytek!“ „No jo, Médeio, tys byla vždycky radikální!“ „No a co, vždyť to byli kluci a ještě k tomu dost po tom idiotovi Iásonovi, tak co s takovým matrošem…“ „Hele, nevytahujte staré báje a vymýšlejte, co tomu Mirovi popřát.“ „Tak hlavně to zdraví, ne?“ „Jééé a taky lásku! Von je strašnej slaďoušek, holky! Člověk by se s ním hned poňuchňal,“ zasní se nad červeným svařákem prsatá Afrodíté. „A radost… von má furt takový smutný voči. Von má na fejsbůku fotku s medailí, ale tváří se na ní, jako by si to zrovna šel hodit!“ „Ty ho máš nějak nastudovanýho!“ „Tak Mira je Mira…“ „Ok, Athéno, piš: zdraví, lásku, radost… Co dál?“ „Aby dělal, co chce a nedělal, co třeba vlastně ani nechce. To je důležitý.“ „Ty si mudrc!“ „No né, to je důležitý, aby žil autenticky!“ „To mně teda přelož, chytrá!“ „Aby nebyl sráč, asi.“ „A to von nebude, dyť je hasič, má zásady!“ „Takovejch bylo…“ „Hele, tak už to sesumírujte, ať tu nesedíme věčně… hrozný pivo tady toto…“ „Ok, takže zdraví, lásku, radost, úspěchy na všech frontách tam dáme, tu pravdivost a autentičnost… dobrý, já myslím, že pro letošek stačí, co?“ „Ještě všechny obtisknout rtěnky… táááák… navoníme, složíme… Héj, Herme, ty bulíku, zaleť s tím
za Mirou a že moc zdravíme, ju?!“

Popelec

„Je půst,“ prohlásil vážně Armin a Ondřej, Igor a tamagoči pokorně sklopili hlavy. Ondřej se uchýlil do své cely, ale jen proto, aby dokončil poslední přípravy na útěk. Igor si šel nakapat tinkturu z ostropestřce mariánského, ale jen proto, aby zahnal chuť na červené. Tamagoči šlo vylít flašku červeného, kterou mělo ulitou za ledničkou, ale jen proto, že mělo pocit, že se to sluší. Tamagoči usilovalo o duchovní růst, zatímco Igor chtěl zhubnout přes prsa, a tak měli ti dva pocit, že se mohou vzájemně inspirovat. Ondřeje vynechme, ten to měl daný jen proto, že byl zrovna středověk. Všichni máme své důvody.

Co viděl Severus v myslánce?

Severus se zastavil na dolním okraji schodiště, vytáhl hůlku a téměř neslyšně procedil mezi úzkými rty: „Lumos…“. Konec hůlky se rozsvítil a Severus stoupal ke dveřím ředitelovy pracovny. Dnešní noc byla obzvlášť temná, protože bylo novoluní. Sibyla cosi koktala o novoluní v Rybách a prstencovém zatmění slunce, o konjunkci s Neptunem a o iluzích, kterým v této souvislosti podléháme. Ale Severus ji nikdy nebral vážně a od té doby, co z ní neustále a vlastně čím dál tím silněji čpěla sherry, se mu v podstatě hnusila. V pracovně sňal z police kamennou misku, z kapsy hábitu vyndal lahvičku se stříbřitým obsahem a její obsah vylil do misky. V misce to zavířilo, Severus se nadechl, sklonil hlavu do misky a v tom okamžiku se propadal kamsi do jejích hlubin. Když se pohyb ustálil, ocitl se Severus v úzké chodbě malého bytu. U jídelního stolu seděla nehybně mladá žena a upřeně se dívala ven z francouzského okna. Na poličce stál kalendář a Severus pochopil, že se ocitl téměř přesně o rok dřív. Žena seděla strnule jako socha, ale ve způsobu, jakým pila čaj, bylo cosi rozhodného. Z pokoje za polostěnou oddělující kuchyňský kout od obývacího pokoje zaslechl šustění peřiny a po chvíli do kuchyně přišel muž v trenkách a tričku. Na ženu se ani nepodíval, nalil si čaj a sedl si ke stolu. „Jakou jsi měl noc?“ zeptala se tichým, klidným hlasem žena. „Co jako?!“ zavrčel muž. „No, přišel jsi o půl páté, tak se jen ptám.“ „Jsi snad moje matka?“ „Ne. Tvoje žena.“ „Pche.“ Žena už nic neříkala, dopila čaj, vypnula svůj mobil, položila jej na tác s novinami a tiše řekla, že se tedy omlouvá a nebude rušit. Vstala od stolu. Byla už oblečená na ven a pod svetrem se jí rýsovalo těhotenské bříško. Oblékla si kabát, přes rameno si přehodila kabelu, do ní si dala peněženku. A taky knížku. Ačkoliv, když si ji dávala do kabely, pousmála se, jakoby věděla, že ji ani neotevře. Ale ta žena vždycky ráda četla. Ohlédla se na zpupně se tvářícího muže a tiše řekla: „Tak já nebudu rušit.“. V té chvíli se otevřely dveře z vedlejšího pokoje a na jejich prahu se objevila asi šestiletá holčička, která byla kopií té ženy, alespoň co se týče barvy očí, vlasů a pleti. Měla velmi pronikavý štíří pohled a hlasem plným znepokojení se zeptala: „Kam jdeš, mami?“ „Do obchodu.“ „A koupíš nám tam něco?“ zeptala se rozespalým hláskem druhá, menší holčička s obrovskýma kočičíma očima, která se objevila za zády starší sestry. „Jasně že jo,“ ujistila ji žena. „Mně taky, mně taky!“ křičela třetí, překrásná malinká holčička a dupala po parketách k mámě. „Pusu, pusu, pusu!“ křičely holčičky jedna přes druhou, žena se k nim přes břicho sklonila, třikrát to mlasklo a za ženou zaklaply dveře. Severus se znovu ocitl v ředitelské pracovně. Už věděl, že ta žena tenkrát do žádného obchodu nešla. Došla na nádraží a po mnoha hodinách jízdy dorazila až na západní okraj země, kde si našla nocleh. Nemohla už s tím mužem, který ji zradil, být v jedné místnosti ani minutu. Vrátila se druhého dne večer a holčičkám namluvila, že přespala v obchodě. Její muž se jí nezeptal, kde byla, kde strávila noc. Když si pozdě večer psala poznámky k tomu, co se během těch dvou dnů stalo, ustlal si na gauči, lehl si a chladným zdvořilým tónem ji požádal, aby buď zhasla, nebo si šla psát jinam. Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu, zakroutil hlavou Severus. Kdy a jak se z chlapa stane takový sráč, pomyslel si, nedal však na sobě nic znát, uložil misku zpátky na polici, vyšel z ředitelovy pracovny, sešel pomalu dlouhým točitým schodištěm, na jeho dolním konci zhasl hůlku a schoval ji do kapsy hábitu.

New Moon in Pisces

You could spare yourself this journey,

Persephone.

One more descent to the Underworld.

It´s so bloody wet and dark here

and the stones are slippery and cold.

Bit uncomfortable indeed, but ain´t no fear,

fairy Queen.

Hades ain´t no balls to encounter you

and hides behind the rocks.

You know the way up very well,

You´ve climbed it once.

You´ll sit in the sunny side again

and dry up your soaked through socks.

Soup of the day

Krátura neměl dnes vznešenějšího cíle nežli uvařit paním polévku. Krátura si den předem táhl hutný vývar z kostí Aberdeen Angus, aby zajistil potřebnou sílu pokrmu. Ale nebylo to snadné, byť stačilo pokrájet cibuli, pór, rozdrtit česnek, dodat mraženou zeleninu, zalít přecezeným vývarem, okořenit a dvacet minut vařit. Krátura obvykle nepotřebuje více než mávnutí kouzelnou vařečkou s jádrem z pírka bílé longhornky, aby tak učinil, ale Krátura málem selhal. Místo aby od rozednění sloužil bez oddechu svým paním, předal je pod knutu toho proradného Mundunguse Fletchera, sám si oblékl svůj sváteční ubrousek na čajovou konvici, na krk si pověsil medailonek pana Reguluse a přemístil se vyučovat jazyku run. Krátura učí rád. A vždy si po hodině tluče hlavou o zeď, že raději nezůstal doma a nesloužil svým paním. Krátura se z výuky promptně přemístil do domu svých paní, vyslechl si Mundungusovy výtky, třikrát se hluboce poklonil, převlékl se do umolousaného domácího ubrousku, medailonek pečlivě uschoval do svého pelechu a jal se kmitat a plnit byť jen myšlená přání svých paní. Dovolil si uvařit felix felicis jen pro svou potřebu, protože byl znaven tím, jak do noci překládal z jazyka run. A paní měly pořád nějaká přání a požadavky. Kdyby byl Krátura drzý, řekl by, že ho tím příšerně prudily. Krátura neustále vymýval nočník, umýval drahé zadečky přepůvabných paní, servíroval jim mlsky, pak se s nimi přemístil přemístit prvorozenou ze svých šlechetných paní, pak s nimi se všemi ještě letěl nakoupit do Příčné ulice, tam došlo k nehodě při přemístění a ubohé dvě paní ze čtyř utrpěly odštěp v oblasti pravého kolene, což sice Krátura zakapal tinkturou z třemdavy, což ho však nevyviňuje z ničeho, ani z toho, co ještě kdy paním způsobí. Paní byly přemisťováním tak znaveny, že bylo nevyhnutelné věnovat jim trochu té pozornosti, ovívat je Kráturovými plandajícími oušky, křepčit pro jejich pobavení a krabatit již tak vrásčitou tvář do pitvorných grimas. S myslí upnutou na teplou polévku, která zasytí hlad jeho paní, odbýval Krátura jejich chutě domácím chlebem se šunkou, ovocem a hroznovým cukrem, překračuje hromádky hraček a oblečků svých paní, přehlížeje hromadu zázračně vršícího se nádobí. Tu se mu v krbu zjevila hlava domácího skřítka Luby, který mu udělil pár zásadních rad pro efektivní zvládání domácnosti a ujistil ho, že všichni domácí skřítkové jsou na tom podobně, koneckonců známe Winky, podlehnuvší účinkům máslového ležáku. Krátura divoce mával svou kouzelnou vařečkou, až pleny létaly, talířky a mističky se kouzlem plnily roztodivnými pokrmy a pak se dalším mávnutím umyly, vyleštily a uložily samy do skříňky. Ale Krátura stále myslel na výživnou polévku, k níž se upnul jako k jedinému správnému zdroji plnohodnotných bílkovin, tuků a sacharidů tak důležitých pro správný a plynulý psychomotorický vývoj svých paní, že si na ně, když si jen dovolil vyhodnotit jejich přání jako neopodstatněná, dovolil tiše leč temně zavrčet. V tu ránu tloukl hlavou do zdi a volal: „Accio Matějíček a Prekopová!“ Úderem klekání servíroval vyčerpaný Krátura svým paním výživnou polévku, dohlédl na její úplnou konzumaci, umyl své paní, učesal, utišil, přečetl kus z příběhu svého dávného pána a šel cídit měděné pánve a hrnce, aby se ráno leskly v záři vycházejícího slunce. Krátura slouží rád.

Jaro míří k nám...

…a s ním Pomatená Pepe tisknoucí se na traktůrku k Bubákovi. Radýlkem odhrnují sníh před sebou a za zadkem jim odpadávají myší bobky štěrku ze sypače. Jsou čtyři hodiny ráno, ale jejich láska je mladá a žhavá, kudy projíždějí, rampouchy se tříští, sněhuláci se bortí a první bledule raší v příkopech. Ach ano, Pepe si k sedmému výročí sňatku nadělila rozvod a drkotá vstříc nové životní kapitole po boku dalšího charismatického ztroskotance. To je vám tak inspirativní a silná ženská! A zatímco v metropoli ledy tají a andílci zachumlaní v péřovkách se tetelí radostí při pohledu na tu perspektivní dvojici, my u nás v Tvarůžkově začínáme s fyzickou a psychickou přípravou na jarní prvovýstup na Kraličák. Akutní zánět močového měchýře maličké Dvojky je k tomu dobrou příležitostí. Na vrcholu Stiborky si nahodím patnáctikilovou Dvojku do nosičky a sestupuju Jílovou do sedla na Kmochovce. Tam po modré až do areálu fakultky, avšak tu zrada, obvyklá trasa zahrazena provizorním plotem. No nic, obejdem to po žluté kolem populární ORL pohotovosti (tam zas někdy jindy) a kolem ještě populárnější porodnice (tam zas někdy jindy). Na pohotovosti asi půlka Tvarůžkova, krev, moč, hleny, inhalátor běží naplno, zato stroj na poplatky bojkotuje mou stokorunu. Vlídní Tvarůžkované mi ji ochotně rozmění a kov už mašina akceptuje. I po těch letech mě překvapuje a dojímá, jak jsou místní vstřícní, klidní a rozvážně přijímají viry, baktérie, náledí a vůbec tak nějak ten svůj lidský úděl jaksi celkově. To my Chachaři se vytočíme pro jistotu preventivně. Po dvou hodinách, ukolébány zenovým přístupem spolupacientů i zdravotnického personálu a vybaveny antibiotiky, míříme zvolna domů, hudrujíce na zimu. Půlměsíc se loudá nad Teskem a v korunách lysých stromů zpívají neviditelní ptáci. Příští týden ještě bude mrznout, děti budou stále ještě chrchlat, ale tvarůžkovští ptáci už zpívat nepřestanou. …ale fuj, to je patetické… no ale mně ten zpěv ptáků fakt dělá radost… a taky třeba to, jak se najednou na chvíli projasní obloha… nebo taková ta předjarní vůně v únorovém luftu… nebo že jdu ráno na tramvaj a už je světlo… nebo jdu odpoledne se smečkou dom a ještě je světlo! No nic. To mě přejde, ta romantika, až zas budu v noci potřetí odsávat soply.

outdoor adrenaline extreme

Nevím, že lidi furt něco vymýšlejí. Lyže, brusle, posilovny, sauny... V pátek telefon ze školy, že Jedničce je zle, ať si ji vyzvednu. Jako by snad mně bylo líp, když viry útočí. No nic. Tak z Mozartky tlačím pravačkou kočár se řvoucí Čtyřkou, v levačce držím jídlonosiče s Jedniččiným obědem. A že jsem si pořídila velké šálky, aby kuchařkám nebylo trapné nalít mi tam víc polívky, když je nás jak psů. V nosičce na břichu Trojka, která do jídlonosiče vytrvale kope. Deset metrů za námi se vleče Jednička bledší než smrt. Spustí se vánice. V subtropickém Tvarůžkově! Stoupáme jižní stěnou Jílové na Stiborku, Matterhorn hadra. Jednička vypadá, že bude opět blít. Zas dobře, že je sníh, aspoň to kdyžtak zahrabu. Jednička se hroutí pod aktovkou a ztrácí se za hradbou sněhových vloček. Nevypadá to zatím, že by mi dorostla třetí ruka, abych jí akťu vzala, a tak povzbudivě ječím přes rameno: „Allez, allez! Vite, vite!“ Kdesi zdola mi odpovídá vysílený, ale dostatečně najedovaný dcerčin hlas: „Já ale nemůžuuuu!!!“ Nezastavuju a pamětliva slov Emila Zátopka kontruju: „Když nemůžeš, tak přidej!“ Není nad pravidelný přirozený pohyb venku za každého počasí.