outdoor adrenaline extreme

Nevím, že lidi furt něco vymýšlejí. Lyže, brusle, posilovny, sauny... V pátek telefon ze školy, že Jedničce je zle, ať si ji vyzvednu. Jako by snad mně bylo líp, když viry útočí. No nic. Tak z Mozartky tlačím pravačkou kočár se řvoucí Čtyřkou, v levačce držím jídlonosiče s Jedniččiným obědem. A že jsem si pořídila velké šálky, aby kuchařkám nebylo trapné nalít mi tam víc polívky, když je nás jak psů. V nosičce na břichu Trojka, která do jídlonosiče vytrvale kope. Deset metrů za námi se vleče Jednička bledší než smrt. Spustí se vánice. V subtropickém Tvarůžkově! Stoupáme jižní stěnou Jílové na Stiborku, Matterhorn hadra. Jednička vypadá, že bude opět blít. Zas dobře, že je sníh, aspoň to kdyžtak zahrabu. Jednička se hroutí pod aktovkou a ztrácí se za hradbou sněhových vloček. Nevypadá to zatím, že by mi dorostla třetí ruka, abych jí akťu vzala, a tak povzbudivě ječím přes rameno: „Allez, allez! Vite, vite!“ Kdesi zdola mi odpovídá vysílený, ale dostatečně najedovaný dcerčin hlas: „Já ale nemůžuuuu!!!“ Nezastavuju a pamětliva slov Emila Zátopka kontruju: „Když nemůžeš, tak přidej!“ Není nad pravidelný přirozený pohyb venku za každého počasí.