Soup of the day

Krátura neměl dnes vznešenějšího cíle nežli uvařit paním polévku. Krátura si den předem táhl hutný vývar z kostí Aberdeen Angus, aby zajistil potřebnou sílu pokrmu. Ale nebylo to snadné, byť stačilo pokrájet cibuli, pór, rozdrtit česnek, dodat mraženou zeleninu, zalít přecezeným vývarem, okořenit a dvacet minut vařit. Krátura obvykle nepotřebuje více než mávnutí kouzelnou vařečkou s jádrem z pírka bílé longhornky, aby tak učinil, ale Krátura málem selhal. Místo aby od rozednění sloužil bez oddechu svým paním, předal je pod knutu toho proradného Mundunguse Fletchera, sám si oblékl svůj sváteční ubrousek na čajovou konvici, na krk si pověsil medailonek pana Reguluse a přemístil se vyučovat jazyku run. Krátura učí rád. A vždy si po hodině tluče hlavou o zeď, že raději nezůstal doma a nesloužil svým paním. Krátura se z výuky promptně přemístil do domu svých paní, vyslechl si Mundungusovy výtky, třikrát se hluboce poklonil, převlékl se do umolousaného domácího ubrousku, medailonek pečlivě uschoval do svého pelechu a jal se kmitat a plnit byť jen myšlená přání svých paní. Dovolil si uvařit felix felicis jen pro svou potřebu, protože byl znaven tím, jak do noci překládal z jazyka run. A paní měly pořád nějaká přání a požadavky. Kdyby byl Krátura drzý, řekl by, že ho tím příšerně prudily. Krátura neustále vymýval nočník, umýval drahé zadečky přepůvabných paní, servíroval jim mlsky, pak se s nimi přemístil přemístit prvorozenou ze svých šlechetných paní, pak s nimi se všemi ještě letěl nakoupit do Příčné ulice, tam došlo k nehodě při přemístění a ubohé dvě paní ze čtyř utrpěly odštěp v oblasti pravého kolene, což sice Krátura zakapal tinkturou z třemdavy, což ho však nevyviňuje z ničeho, ani z toho, co ještě kdy paním způsobí. Paní byly přemisťováním tak znaveny, že bylo nevyhnutelné věnovat jim trochu té pozornosti, ovívat je Kráturovými plandajícími oušky, křepčit pro jejich pobavení a krabatit již tak vrásčitou tvář do pitvorných grimas. S myslí upnutou na teplou polévku, která zasytí hlad jeho paní, odbýval Krátura jejich chutě domácím chlebem se šunkou, ovocem a hroznovým cukrem, překračuje hromádky hraček a oblečků svých paní, přehlížeje hromadu zázračně vršícího se nádobí. Tu se mu v krbu zjevila hlava domácího skřítka Luby, který mu udělil pár zásadních rad pro efektivní zvládání domácnosti a ujistil ho, že všichni domácí skřítkové jsou na tom podobně, koneckonců známe Winky, podlehnuvší účinkům máslového ležáku. Krátura divoce mával svou kouzelnou vařečkou, až pleny létaly, talířky a mističky se kouzlem plnily roztodivnými pokrmy a pak se dalším mávnutím umyly, vyleštily a uložily samy do skříňky. Ale Krátura stále myslel na výživnou polévku, k níž se upnul jako k jedinému správnému zdroji plnohodnotných bílkovin, tuků a sacharidů tak důležitých pro správný a plynulý psychomotorický vývoj svých paní, že si na ně, když si jen dovolil vyhodnotit jejich přání jako neopodstatněná, dovolil tiše leč temně zavrčet. V tu ránu tloukl hlavou do zdi a volal: „Accio Matějíček a Prekopová!“ Úderem klekání servíroval vyčerpaný Krátura svým paním výživnou polévku, dohlédl na její úplnou konzumaci, umyl své paní, učesal, utišil, přečetl kus z příběhu svého dávného pána a šel cídit měděné pánve a hrnce, aby se ráno leskly v záři vycházejícího slunce. Krátura slouží rád.

Jaro míří k nám...

…a s ním Pomatená Pepe tisknoucí se na traktůrku k Bubákovi. Radýlkem odhrnují sníh před sebou a za zadkem jim odpadávají myší bobky štěrku ze sypače. Jsou čtyři hodiny ráno, ale jejich láska je mladá a žhavá, kudy projíždějí, rampouchy se tříští, sněhuláci se bortí a první bledule raší v příkopech. Ach ano, Pepe si k sedmému výročí sňatku nadělila rozvod a drkotá vstříc nové životní kapitole po boku dalšího charismatického ztroskotance. To je vám tak inspirativní a silná ženská! A zatímco v metropoli ledy tají a andílci zachumlaní v péřovkách se tetelí radostí při pohledu na tu perspektivní dvojici, my u nás v Tvarůžkově začínáme s fyzickou a psychickou přípravou na jarní prvovýstup na Kraličák. Akutní zánět močového měchýře maličké Dvojky je k tomu dobrou příležitostí. Na vrcholu Stiborky si nahodím patnáctikilovou Dvojku do nosičky a sestupuju Jílovou do sedla na Kmochovce. Tam po modré až do areálu fakultky, avšak tu zrada, obvyklá trasa zahrazena provizorním plotem. No nic, obejdem to po žluté kolem populární ORL pohotovosti (tam zas někdy jindy) a kolem ještě populárnější porodnice (tam zas někdy jindy). Na pohotovosti asi půlka Tvarůžkova, krev, moč, hleny, inhalátor běží naplno, zato stroj na poplatky bojkotuje mou stokorunu. Vlídní Tvarůžkované mi ji ochotně rozmění a kov už mašina akceptuje. I po těch letech mě překvapuje a dojímá, jak jsou místní vstřícní, klidní a rozvážně přijímají viry, baktérie, náledí a vůbec tak nějak ten svůj lidský úděl jaksi celkově. To my Chachaři se vytočíme pro jistotu preventivně. Po dvou hodinách, ukolébány zenovým přístupem spolupacientů i zdravotnického personálu a vybaveny antibiotiky, míříme zvolna domů, hudrujíce na zimu. Půlměsíc se loudá nad Teskem a v korunách lysých stromů zpívají neviditelní ptáci. Příští týden ještě bude mrznout, děti budou stále ještě chrchlat, ale tvarůžkovští ptáci už zpívat nepřestanou. …ale fuj, to je patetické… no ale mně ten zpěv ptáků fakt dělá radost… a taky třeba to, jak se najednou na chvíli projasní obloha… nebo taková ta předjarní vůně v únorovém luftu… nebo že jdu ráno na tramvaj a už je světlo… nebo jdu odpoledne se smečkou dom a ještě je světlo! No nic. To mě přejde, ta romantika, až zas budu v noci potřetí odsávat soply.

outdoor adrenaline extreme

Nevím, že lidi furt něco vymýšlejí. Lyže, brusle, posilovny, sauny... V pátek telefon ze školy, že Jedničce je zle, ať si ji vyzvednu. Jako by snad mně bylo líp, když viry útočí. No nic. Tak z Mozartky tlačím pravačkou kočár se řvoucí Čtyřkou, v levačce držím jídlonosiče s Jedniččiným obědem. A že jsem si pořídila velké šálky, aby kuchařkám nebylo trapné nalít mi tam víc polívky, když je nás jak psů. V nosičce na břichu Trojka, která do jídlonosiče vytrvale kope. Deset metrů za námi se vleče Jednička bledší než smrt. Spustí se vánice. V subtropickém Tvarůžkově! Stoupáme jižní stěnou Jílové na Stiborku, Matterhorn hadra. Jednička vypadá, že bude opět blít. Zas dobře, že je sníh, aspoň to kdyžtak zahrabu. Jednička se hroutí pod aktovkou a ztrácí se za hradbou sněhových vloček. Nevypadá to zatím, že by mi dorostla třetí ruka, abych jí akťu vzala, a tak povzbudivě ječím přes rameno: „Allez, allez! Vite, vite!“ Kdesi zdola mi odpovídá vysílený, ale dostatečně najedovaný dcerčin hlas: „Já ale nemůžuuuu!!!“ Nezastavuju a pamětliva slov Emila Zátopka kontruju: „Když nemůžeš, tak přidej!“ Není nad pravidelný přirozený pohyb venku za každého počasí.

12/2016

Bałtyk. Ještě ho nevidím, ale už ho cítím a až vyjdu z nádraží, možná uslyším jeho šumění.
Nebo aspoň mewy, jeho posly. Lítají vůbec racci v zimě? Ledový vítr mi přivane vstříc zmrzlou sůl
a písek z dun. Zítra bude Wigilia roku dvou tisícího sedmnáctého a já půjdu na pláž a pak nad ní deptakiem k majáku v ústí Parsęty. Ale teď mám za sebou patnáct hodin jízdy vlakem, slunce zapadlo před půldruhou hodinou a musím v setmělém městě najít hotel. Už si to tady nepamatuju,
je to přece jen osm let, kdy jsem tady byla, a to bylo léto…

“Mamiii, proč jdeme dlouhou cestou?“„Protože je nejkratší.“

„Já ci nosit!“„Tak pojď do nosítka.“„Nééé, necu, já ci ťapat!“ „Tak si trhni nožičkou!“

„Eeeeh, ta aktovka je taaaak těžká!“„Ukaž, já ti ju vemu a hlavně už pohněte, vy tři, Jeňula řve!“

„Proč musíme bydlet na kopci?!“„Aby na nás nemohla voda.“

Tarotová karta Blázen je kartou nových počátků, bezstarostného vykročení do prázdna.
Pes u Bláznových nohou rve nohavici jeho kalhot a snaží se ho strhnout zpět. Ale žádné zpět není.

V loňském přání jsem psala o sídlišti za výpadovkou, letos na jeho horním konci bydlím.
Blázen na kopci. Co jsem si napsala, to žiju. Słowo ciałem się stało. O příštích Vánocích budou děti u tatínka a já vyrazím na Balt jen s báglem přes rameno, ne nepodobným ranečku, který si nese Blázen.

Tarotová karta vycházející z numerologického součtu pro rok 2017 má číslo 1 – Mág. Nese atributy všech čtyř symbolů Malé arkány, umí s nimi nakládat ku prospěchu svému i ostatních, utváří svůj svět. Zneužití se trestá.

Pokojné svátky, odvahu, štěstí a citlivost vůči Vašim blízkým při plnění snů a zhmotňování Vašich vizí v roce 2017

přejí

Katka, Jája, Viki, Bóďa a Jeňulka

02/2016

Úplněk v Panně

"Ta matrace je strašná."
A co s tím uděláš?
"Na gauči je to lepší?"
"No, to jo."
Zajímavé. Nehodil se na hnůj. Polský bazmek.
Jako já.
"Nenávidím to tady."
A co s tím uděláš?

Od rána zase všechno špatně.
Čaj, který jsem uvařila.
Můj starý počítač. Ani on tě nemá rád.
Pračka, kterou jsem vybrala.

V noci, když se vracíš, otvírám doširoka oči
a nenarozená začne prudce kopat.
Nikdy jsi ji kopat necítil.
Když ses o ní dověděl, řekl jsi, to si děláš prdel. Nebylo to radostí.

Ona to všechno dobře ví.

Jak se bude jmenovat?
Marie? Velena? Rézička?

Ona zná své jméno už dávno.

Ještě zvládnout únorový úplněk v Panně a březnové novoluní.
Až bude úplněk ve Štíru, narodí se.
Tvoje čtvrtá dcera.

Bude toho, kdo ji vychová.

Padesátnice

Spí. Obě děti. Zároveň. Sedím na terase kavárny. Kosa sice, ale velké horké kapučíno s karamelem to řeší. Celá tahle konstelace je statisticky v podstatě vyloučená. Jsem s toho v takovym ajfru, že jsem ochotna zavolat vlastním rodičům. Bere to máma, bude to konstruktivní. Slezské staccato molto vivace. Pološeptem probíráme novinky. Na terasu vycházejí tři odhadem padesátnice, motají se do šál, dopínají bundy, štěbetají jako laštověnky. U kočárku se zastaví a nadšeně vypísknou „Jé, dvojčátka!“ Ty bláho, a je to v kelu. V přímém přenosu to interpretuju máti. Sudice pokračují v tlachání přesně jako v tom fóru, jak se Máňa a Anča loučí před lochem po deseti letech na společné cele slovy „…a přiď odpoledne na kafe, musíme si to dopovědět.“ Jedna sudice odvazuje kolo a druhá jí chválí bundu: „Jééé, ty máš krásnou bundu, to jsem si nevšimlaaaa!!!“ „Ale, to mám teď z céáčka, za tisíc třistaaa.“ „No to je dobrý, fakt pěkná, no musím se taky po nějaké bundě podívaaaat.“ „Do dupy, ať už odváže to kolo a jede, hlavně ať už jede“, drtím do mobilu. Máti soucitně zafuní. Sudice volně pokračují v rozpravě, bundy a slevy jsou nosné téma. To u kafe nenačaly. Sudici s kolem se furt nedaří odemknout zámek. Zapláče dítě! Vnitřně se rozložím na atomy a zaúpím do mobilu: „Já je zabiju!“ Máti soucitně zafuní: „No, co zrobiš… Nic nezrobiš.“ Ale pozor, není to ani jedno z mých dětí! Vzbudily kojence v sousedním kočárku! Jeho maminka vychází na terasu, houpe, houpe, probodává sudice pohledem. Sudice jsou nedůvtipné. Ovšem ta úleva, že to mimořádně nepostihlo mě… Pokračuju v líčení situace do mobilu a polohlasem uvažuju: „Víš mami, padesátnice jsou nejhorší. Děcka mají odrostlé, a vnoučata ještě nemají. Nikdy je nenapadne ztišit hlas u kočárku (přidávám na hlase), uhnout v buse z místa pro kočárek… jsou tak nasrane, že za jejich časů nebyly pampersky, skleničkové příkrmy a nízkopodlažní spoje, že to nám, prvorodičkám před čtyřicítkou, dávají fest vyžrat.“ „Tak jim řekni co,“ radí matka na telefon. „Ale dyť to musí slyšet, jak ti to tu řikam!“ já na to. Ale nic. Sudice vysvobodila kolo, popojdou a chválí si, jak si to kafe užily a že příště zas. „Tak čáááuuuuu!!!“ „Čaááááuuuuuu!“ „A pozdravuuuuuj!“ Rozejdou se. Není jak babam v přechodu.

Kruhový trénink

Student (kulhá, i jinak viditelně trpí): "Uffffff...."
Učitelka: "Did you go jogging at the weekend?"
Student: "No... I did... to, no... kruhový trénink. Znáš to?"
Učitelka: "Jo, teoreticky. Švagrová na to chodí, má pocit, že přibírá."
Student: "Jak se to řekne anglicky?"
Učitelka (a do prčic): "Tož to nevim, já jsem ten kavárenský typ. Vygooglime."  (Pro sebe: Chlap zas neví co by. Se zeptej manželky na sérií cviků. Shyb pro lego, narovnat. Utřít kipanec, narovnat. Vysát, vytřít, umýt nadobí, pověsit prádlo, umýt zadek, vymýt nočník. A tak furt dokola, all the way round, all the way round...)