už aby

Mládí nestojí za nic, říkám si při pohledu na dvě zhruba čtyřiadvacetileté inťošky u vedlejšího stolu. Asi od divadla nebo od designu. Černé hadry, nízké kecky, rádoby nedbale rozcuchaný vysoko vyčesaný drdol, respektive cool bob. Jedna nervózně telefonuje, chodí u toho sem tam, druhá vystresovaně nabírá polívku. Nevraživě sledují Trojku, která se té přecházející telefonující motá pod nohama na hrkajícím odrážedle z místního dětského koutku. Krmím Čtyřku, čekám na pivo a sleduju frmol. U stolu za mnou šest hostů, věkový součet tak čtyři sta dvacet. „Tady se nedá lyžovat. Jedeš maximálně tři kilometry a už abys brzdil.“ „Jo, ani v Beskydech, ani v Jeseníkách. Třeba na Karlově. Tam se ani  nedá zabrzdit.“ „A ty služby, to vůbec nejde srovnat s Rakouskem.“ „My jezdíme do Cosiněmecky a to je úžasné.“ „Jo? To je tam, jak je to a tam se pak odbočí doprava, že a projede se tunelem…?“ „No, no, přesně tam.“ „Tak my jezdíme tam poblíž do Cosijinéhoněmecky.“ „Kde je ten Jirka, psalas mu?“ No jasně, na mail i SMS.“ „Počkej, nemá WhatsApp?“ „Já nevím, podívej se.“ „Ty to nemáš?“ „Ne, já mám messengera.“ „Lidka nepřijede, je v Itálii, mluvila jsem s ní po Skypu.“ Doráží pivo a řeč se znovu stáčí na kvalitu sjezdovek. „Já jsem závodně lyžoval a teď učím vnoučata.“ Všichni jako na povel vytáhnou smartphony a ukazují si fotky praratolestí. Za hurónského vítání svižným krokem přitančí další bývalá spolužačka, čímž zvyšuje součet na úctyhodných čtyři sta devadesát. „No, kde jsi?“ „Já jsem byla na józe.“ Jo, prd hlídání vnoučat, pomyslím si do piva a dám Čtyřce tyčinku. Bývalí spolužáci mezitím pokračují ve výčtu mobilních aplikací, které použili na kontaktování ostatních bývalých spolužáků rozesetých po celém světě. Inťošky spěšně dojedly smažák s oblohou a vytratily se do víru bohémy. Dopíjím pivo, otřepu drobky ze Čtyřky, pakuju Trojku a jdeme vyzvednout Jedničku a Dvojku z kroužku. Do důchodu daleko.

hommage to jhk

Můj vesmír není k životu
- temnota plná k*kotů.
A nebude v něm méně temně,
byť by byl jeden právě ve mně.

Chiron

Don´t even try to save me.

My life goes on in a slow pace

following firm routine of everyday life

while inside my head speed drums beat

that no one can hear.

Maybe you can see glimpse of madness

in my eyes

just for a while.

Don´t even try to save me.

My heart is full of fragile tenderness

my hands are full of total acceptance

but my mind often fails to deepest gloominess

and my soul drowns in despair.

This is the game only big girls play.

Don´t even try to save me.

Co k svátku?

Ze dveří hospody Na Kovárně v panice vybíhají štamgasti, tváří se vyděšeně a v běhu si oblíkají bundy. Narvou se do tramvaje, která právě zastavila u refýže a zařvou leknutím, když zvenčí do okna drncne šíp provázený cynickým chechotem kočky s tělem miss fitness léžerně sklánějící luk.

„Ser na ně, Artemis, a poď dovnitř, musíme to sepsat…“ Kočka zapluje do špeluňky a vmáčkne se k dlouhému stolu, u něhož sedí Vlasta, Šárka, Kazi a další holky z Děvína, několik amazonek, tři vestálky, Héra, Athéna, Afrodíté, Persefoné, Hestia, Médeia a pět sufražetek. Kolem stolu rotuje Ganymédés a přiteplalým hláskem sonduje, co kdo bude pít. V rohu se krčí Hermés a tváří se, že tam není.

„Tak co mu letos popřejem?“ otevírá Héra téma čajového dýchánku. „Ty vole, co mu chceš přát, dyť je to máklý emko a ti maj na fejsbůku status extinct,“ odtuší nad půllitrem Vlasta. „Co je emko?“ ptá se sufražetka. „Jako male, mužskýho rodu. Pojmy muž a chlap jsme z češtiny vyloučily, protože tomuto označení na našem území již čtvrtstoletí nikdo neodpovídá,“ vysvětluje Kazi. „Ale no tak, holky. Mira je Mira, to zas prrrr.“ „Mira je sice Mira, ale co jsme si slíbily? Chlapům nevoláme ani nepíšeme!“ „Jo, výjimky nepovolovat, nebo se nám to zvrhne, tady Héra zas vyměkne vůči Diovi, Persefoné se vrátí k Hádovi a celé emancipační úsilí pude do kytek!“ „No jo, Médeio, tys byla vždycky radikální!“ „No a co, vždyť to byli kluci a ještě k tomu dost po tom idiotovi Iásonovi, tak co s takovým matrošem…“ „Hele, nevytahujte staré báje a vymýšlejte, co tomu Mirovi popřát.“ „Tak hlavně to zdraví, ne?“ „Jééé a taky lásku! Von je strašnej slaďoušek, holky! Člověk by se s ním hned poňuchňal,“ zasní se nad červeným svařákem prsatá Afrodíté. „A radost… von má furt takový smutný voči. Von má na fejsbůku fotku s medailí, ale tváří se na ní, jako by si to zrovna šel hodit!“ „Ty ho máš nějak nastudovanýho!“ „Tak Mira je Mira…“ „Ok, Athéno, piš: zdraví, lásku, radost… Co dál?“ „Aby dělal, co chce a nedělal, co třeba vlastně ani nechce. To je důležitý.“ „Ty si mudrc!“ „No né, to je důležitý, aby žil autenticky!“ „To mně teda přelož, chytrá!“ „Aby nebyl sráč, asi.“ „A to von nebude, dyť je hasič, má zásady!“ „Takovejch bylo…“ „Hele, tak už to sesumírujte, ať tu nesedíme věčně… hrozný pivo tady toto…“ „Ok, takže zdraví, lásku, radost, úspěchy na všech frontách tam dáme, tu pravdivost a autentičnost… dobrý, já myslím, že pro letošek stačí, co?“ „Ještě všechny obtisknout rtěnky… táááák… navoníme, složíme… Héj, Herme, ty bulíku, zaleť s tím
za Mirou a že moc zdravíme, ju?!“

Popelec

„Je půst,“ prohlásil vážně Armin a Ondřej, Igor a tamagoči pokorně sklopili hlavy. Ondřej se uchýlil do své cely, ale jen proto, aby dokončil poslední přípravy na útěk. Igor si šel nakapat tinkturu z ostropestřce mariánského, ale jen proto, aby zahnal chuť na červené. Tamagoči šlo vylít flašku červeného, kterou mělo ulitou za ledničkou, ale jen proto, že mělo pocit, že se to sluší. Tamagoči usilovalo o duchovní růst, zatímco Igor chtěl zhubnout přes prsa, a tak měli ti dva pocit, že se mohou vzájemně inspirovat. Ondřeje vynechme, ten to měl daný jen proto, že byl zrovna středověk. Všichni máme své důvody.

Co viděl Severus v myslánce?

Severus se zastavil na dolním okraji schodiště, vytáhl hůlku a téměř neslyšně procedil mezi úzkými rty: „Lumos…“. Konec hůlky se rozsvítil a Severus stoupal ke dveřím ředitelovy pracovny. Dnešní noc byla obzvlášť temná, protože bylo novoluní. Sibyla cosi koktala o novoluní v Rybách a prstencovém zatmění slunce, o konjunkci s Neptunem a o iluzích, kterým v této souvislosti podléháme. Ale Severus ji nikdy nebral vážně a od té doby, co z ní neustále a vlastně čím dál tím silněji čpěla sherry, se mu v podstatě hnusila. V pracovně sňal z police kamennou misku, z kapsy hábitu vyndal lahvičku se stříbřitým obsahem a její obsah vylil do misky. V misce to zavířilo, Severus se nadechl, sklonil hlavu do misky a v tom okamžiku se propadal kamsi do jejích hlubin. Když se pohyb ustálil, ocitl se Severus v úzké chodbě malého bytu. U jídelního stolu seděla nehybně mladá žena a upřeně se dívala ven z francouzského okna. Na poličce stál kalendář a Severus pochopil, že se ocitl téměř přesně o rok dřív. Žena seděla strnule jako socha, ale ve způsobu, jakým pila čaj, bylo cosi rozhodného. Z pokoje za polostěnou oddělující kuchyňský kout od obývacího pokoje zaslechl šustění peřiny a po chvíli do kuchyně přišel muž v trenkách a tričku. Na ženu se ani nepodíval, nalil si čaj a sedl si ke stolu. „Jakou jsi měl noc?“ zeptala se tichým, klidným hlasem žena. „Co jako?!“ zavrčel muž. „No, přišel jsi o půl páté, tak se jen ptám.“ „Jsi snad moje matka?“ „Ne. Tvoje žena.“ „Pche.“ Žena už nic neříkala, dopila čaj, vypnula svůj mobil, položila jej na tác s novinami a tiše řekla, že se tedy omlouvá a nebude rušit. Vstala od stolu. Byla už oblečená na ven a pod svetrem se jí rýsovalo těhotenské bříško. Oblékla si kabát, přes rameno si přehodila kabelu, do ní si dala peněženku. A taky knížku. Ačkoliv, když si ji dávala do kabely, pousmála se, jakoby věděla, že ji ani neotevře. Ale ta žena vždycky ráda četla. Ohlédla se na zpupně se tvářícího muže a tiše řekla: „Tak já nebudu rušit.“. V té chvíli se otevřely dveře z vedlejšího pokoje a na jejich prahu se objevila asi šestiletá holčička, která byla kopií té ženy, alespoň co se týče barvy očí, vlasů a pleti. Měla velmi pronikavý štíří pohled a hlasem plným znepokojení se zeptala: „Kam jdeš, mami?“ „Do obchodu.“ „A koupíš nám tam něco?“ zeptala se rozespalým hláskem druhá, menší holčička s obrovskýma kočičíma očima, která se objevila za zády starší sestry. „Jasně že jo,“ ujistila ji žena. „Mně taky, mně taky!“ křičela třetí, překrásná malinká holčička a dupala po parketách k mámě. „Pusu, pusu, pusu!“ křičely holčičky jedna přes druhou, žena se k nim přes břicho sklonila, třikrát to mlasklo a za ženou zaklaply dveře. Severus se znovu ocitl v ředitelské pracovně. Už věděl, že ta žena tenkrát do žádného obchodu nešla. Došla na nádraží a po mnoha hodinách jízdy dorazila až na západní okraj země, kde si našla nocleh. Nemohla už s tím mužem, který ji zradil, být v jedné místnosti ani minutu. Vrátila se druhého dne večer a holčičkám namluvila, že přespala v obchodě. Její muž se jí nezeptal, kde byla, kde strávila noc. Když si pozdě večer psala poznámky k tomu, co se během těch dvou dnů stalo, ustlal si na gauči, lehl si a chladným zdvořilým tónem ji požádal, aby buď zhasla, nebo si šla psát jinam. Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu, zakroutil hlavou Severus. Kdy a jak se z chlapa stane takový sráč, pomyslel si, nedal však na sobě nic znát, uložil misku zpátky na polici, vyšel z ředitelovy pracovny, sešel pomalu dlouhým točitým schodištěm, na jeho dolním konci zhasl hůlku a schoval ji do kapsy hábitu.

New Moon in Pisces

You could spare yourself this journey,

Persephone.

One more descent to the Underworld.

It´s so bloody wet and dark here

and the stones are slippery and cold.

Bit uncomfortable indeed, but ain´t no fear,

fairy Queen.

Hades ain´t no balls to encounter you

and hides behind the rocks.

You know the way up very well,

You´ve climbed it once.

You´ll sit in the sunny side again

and dry up your soaked through socks.